Anotace

Kvapem se přiblížil konec roku. Tereza byla dostatečně psychedelicky nažhavená a do mě zamilovaná, aby se odhodlala na svůj první let. Když si tehdejší situaci zpětně promítnu, vlastně ani neměla jinou možnost. Stýkala se s partičkou uživatelů LSD a muselo jí být jasné, že buď se k nám letcům přidá, anebo mě ztratí. Jistě mne zvažovala jako budoucího partnera a tátu pro syna a já se ničemu nebránil. Měl jsem ji i kluka rád a oba dva bych ve svém domě s radostí uvítal. Jenže z druhé strany ve mně zaručeně viděla bonvivánského dobrodruha, který v budoucnu může začít sjíždět cokoliv, a ona zase bude doma sama s klukem, a navíc s možným návykem na něco, co do té doby neznala. Ale zřejmě jsem se jí jevil méně jako šílenec a více jako potenciální manžel. Brala život s nadhledem a humorem, o LSD věděla maximum možného a z duchovní literatury měla dobrý základ pro případný kontakt s Kouzelníkem. Byla v podstatě dobře připravena, a tak jsme let naplánovali dva dny před Silvestr. Sám jsem byl značně netrpělivý, jelikož jsem se těšil, že se poprvé v životě pomiluji na tripu s holkou. Nemohl jsem se dočkat, až zakusím velkolepé zážitky, o nichž píše Leary ve Veleknězi: Jen dotek špiček prstů muže a ženy, když jsou do sebe zamilovaní, vyvolá explozi tisíců orgasmů. Co pak musí vykouzlit pohlavní styk? Nepochybně to bude Velký třesk vesmírného erotického poznání.

Veškerých příprav jsem se ujal sám, aby Tereza předčasně neztratila nervy a nerozhodila se. Od rána jsem jí pouštěl její oblíbenou Alanis Morissette, po domě rozsvěcel čajovky, k jídlu přichystal kozí sýry, zákusky a kromě klasického ovoce jsem nově přidal pomelo. Kelímky s vodou na dva tři kroky od sebe a sluneční brýle na parapetech jsou již samozřejmostí. Vše musí být při ruce, protože napoprvé poletíme sami. Terezin strach o sebe samu vyloučil přítomnost kohokoliv jiného. Já budu sice rovněž mozkonaut, ale především její průvodce. Toto poslání jsem si programoval do hlavy už pár dní před letem, abych nepodléhal pouze svým zážitkům a nenechal Terezu napospas Kouzelníkovi, pokud by jí na tripu nedával dobré vize.

Každý jsme vzali jeden a půl papírku. V kuchyni na zemi jsme rozložili molitan a ke kachlákům přisunuli křeslo. Tereza se do něho uvolněně zabořila a já přidřepl k jejím nohám. Podmanivý hlas Sade vytvářel pohodu a oba jsme čekali na přechod. Sem tam jsem se Terezy ptal, zda je všechno ok, a v mezičase z nudy sledoval, jak se na stromech za okny třpytí námraza.

„Hele, Terezko, nechceš se ještě přiobléct? V hájemství ducha bývá někdy protivná kosa až holomráz,“ řekl jsem napůl žertem.

Poslechla mě a natáhla si pruhovaný rolák a rukavice. Tato okolnost se jí po deseti minutách stala dost zajímavou, neboť si začala připadat jako jedna z postav muzikálu Kočky. Celá situace gradovala tím, že jsem se v její mysli také změnil v kočku, ale v mnohem větší. Seděla v křesle a u jejích nohou jsem ležel já coby lev. Hladila mi hřívu a po celou dobu, kdy jsem byl jejím lvem, si užívala pocitu naprostého bezpečí. Když se rozhodla vstát, nohy měla jako z gumy. Přidržela se kuchyňské linky a přišlo jí to směšné. Od té doby se smála a všechno jí připadalo zábavné. Jen v ústech cítila umělou hmotu a ten pocit se jí občas vracel.

Ačkoliv jsem byl Tereziným lvem, ponor mi trval dlouho. Cítil jsem upřímné potěšení, že Tereza vypadá spokojeně a dobře se baví. Dostal jsem chuť si s ní zatančit a skotačením dát najevo pozitivní ladění. Nebyla ale schopná tančit, jen koukala ven z okna směrem k lesu. Zavřel jsem oči a nechal volně proudit hudbu tělem, jež se lehce zavlnilo v energiích bez sebemenšího vědomého odporu. Diskotéková písnička Tubthumper mě pozdvihla ke hvězdám. Nikdy v životě jsem necítil tak osvobozující záplavu radosti. Radosti z toho, že se mohu mrskat, hemžit, svíjet, tančit, houpat, tepat v rytmu hudby a být v pohodě, být pozitivní, být absolutně v plusu. Tanec gradoval roztančením Mléčné dráhy a… teprve trubka mi varovně houkla do ucha: Bacha, jsi průvodce! Pro jistotu jsem na vteřinku mrknul, co dělá prvotripařka. Tereza se smála a přišlo mi, že se jí asi zdám směšným, když tu někde v zapadákově v kuchyni, málem padesátiletý, tančím na diskotékovou písničku pro náctileté. Chtěl jsem se jí zeptat, o co jde, ale jakmile jsem přestal tančit, okamžitě se vzpamatovala a odhodila úsměv, jako kdyby v ní zafungoval ženský instinkt mít se na pozoru před mužskou ješitností. Poslal jsem jí vzduchem milující polibek a i nadále jsem se oddával hudebnímu vznášení se.

Když mladí dohráli a já dotančil, Tereza se mě zeptala, zda vidím venku na plotě mexické, indiánské motivy. Snažil jsem se jí vyptat na podrobnosti, ale nebyla schopná je blíž popsat. Ujistil jsem ji, že je všechno v naprostém pořádku, a donutil ji napít se vody.

Od tohoto okamžiku se propadla hodně hluboko. Nevěděla ani, kdo je, ani kde je. Z propasti nevědomí hleděla na můj obličej, který se každou vteřinu měnil. Chvíli byl krásný, chvíli usměvavý, chvíli gumový, mladý, starý, vrstevnicový, pulzující, vážný, starostlivý, těkající.

„Archi, pomůžeš mi? Chtěla bych si lehnout,“ požádala mě Tereza a já ji dovedl k molitanu. Lehla si a dívala se zespodu do kuchyňského okna. Těsně nad oknem zvenku na fasádě, kam by normálně neviděla, pozorovala hodiny velké jako orloj, ale kyvadlo měly jako pendlovky. Byly ze světle zeleného kamene.

„Kdy to všechno začalo?“ obrátila se na mě s dotazem.

„Co myslíš? Trip?“

„Kdy to všechno začalo? Kdy to všechno začalo? Kdy to všechno začalo?“ opakovala dotaz, jako by mě neslyšela. „A kdy to skončí?“

„Přibližně za čtyři hodiny,“ odpověděl jsem s úsměvem, jenže pak mi došlo, že neměla na mysli tento let, ale všechno. Svůj život? Veškerý život? Veškerý vesmír? Víc než vesmír? Měla pocit, že čas neexistuje, že je to jen další rozměr, ale nechápala jeho smysl a význam. Usoudil jsem, že dál musí jít sama, a proto jsem usedl ke stolu a věnoval se malbě. Tereza zkoumala strukturu a jemné pohyby drobné pavučinky na noze prastaré tonetky. Natáhla se pro vodu v plastovém kelímku, ale nebyla si jistá, zda ho dokáže uchopit, ruka se jí chvěla a proměňovala před očima. Obstarožný dřevěný stůl, na němž jsem se výtvarně ukájel, byl přikrytý plastovým ubrusem s mizerně natištěným motivem ovoce. Ze své polohy vleže si ho Tereza prohlížela. Nechápala, jaký přesně je ve skutečnosti, ale některé plody viděla zkažené. Možná že ovoce bylo nahnilé, už když ho fotili. Takové bych rozhodně nevzal do úst. Po tripu ubrus vyhodím, jako gurmán se na něj nemůžu nadále dívat. Můj zrak padl na ležící Terezu a její tělo ve mně zažehlo chuť na sex. Dnes se po buddhisticku nemusím ovládat, když jde o skutečnou lásku. Odložil jsem štětce a přilehl k ní.

Začali jsme se objímat, hladit a líbat. Otisky mých dotyků zůstávaly po celém Terezině těle a bylo to, jako by ji hladilo tisíc rukou zároveň. Zvolna se mé ruce měnily v ruce několika černošek, které kolem ní tancovaly a mávajíce velkými listy vířily vzduch. Mezi černoškami se objevil slon ozdobený látkami a spoustou korálků.

„Mám pocit, že jsem se ocitla uprostřed svatební indické oslavy,“ podivila se.

Zlehka jsem jí stáhl kalhotky, počal ji jemně hladit mezi stehny a mnout klitoris. Líbilo se jí to do doby, než moje náruživost živočišně zesílila.

„Mohl bys být jemnější?“ poprosila mě.

„Byla bys radši, kdyby ti to dělala žena?“ neodolal jsem pokušení se jí zeptat a ona souhlasně přikývla.

„Ty by ses ráda pomilovala s holčičkou? Jemně, že?“ zeptal jsem se šeplavě znova, abych vypátral, zda není náhodou lesbička. Sladce zavrněla a přikývla, ale myslím, že v tu chvíli by mi kývla na cokoli. Překulil jsem ji něžně na sebe, abych do ní mohl lehčeji vniknout. Konečně jsme jedno tělo. Ale jsme jedna duše? Stáhl jsem z ní svršky a… naráz se mi proměnila v nehezkou stařenu se ztrhanými rysy. Její blonďaté mastné zbytky vlasů zplihle visely v řídkých cárech. Vypadala jako oškubaná slepice, jako ztrápená bezdomovkyně alkoholička. Působila stařecky podvyživeně a drobná ňadra měla scvrklá a zubožená. Tohle jí říct nemůžu, pomyslel jsem si. S tím musím něco udělat, chce to změnu. Pevně ji objímaje přetočil jsem nás, aby ona byla dole a já nad ní. V ten okamžik jsem se změnil v monstrum, které měřilo půl naší galaxie. Proměnil jsem se v Kozločerta rozsévače. Měl jsem hlavu chlupatého kozla s parádními rohy, jaké jsou k vidění na pivních táccích. Místo prstů na rukou jsem měl dlouhé ostré křivé drápy jako ďábel či Freddy Krueger, na nohou místo chodidel kopyta a na těle se místo kůže leskl temný kov, který vypadal, jako když se zkříží terminátor s predátorem. Od krku až po rozkrok na mně zářila červená světýlka, možná to byly knoflíky nebo kontrolky, a oči mi planuly intenzivním žárem. Pohazoval jsem vztekle hlavou ze strany na stranu a bil gigantickými pazoury do mezihvězdného prostoru.

Já se chci množit! Já se chci množit! Já se chci množit! zuřivě jsem řval v éteru.

Propojením archetypu chlípníka z obrazu Zamilovaný stařec od Lucase Cranacha, kozla a terminátora vznikl Rozsévač kozloterminátor. Úplně jsem v milostné pozici zatuhl. Tohle jsem fakt nečekal, byl to pro mě šok. Uvědomil jsem si, že neadekvátně ke svému věku chci zplodit další dítě. Bože, to je směšné, uchechtl jsem se. Ne, já jsem směšný! přiznal jsem si po pravdě, a tím jsem odkarmizoval svoji skrytou, podvědomou tužbu.

Přestal jsem Terezu milovat a převrátil se na záda. No nazdar, to budu mít zase v příštích dnech o čem přemýšlet, zaslechl jsem větu, která se již pomalu a jistě stávala mou nejmilejší mantrou.

Pojedli jsme vánoční cukroví a nakrájený pomeranč.

„Nejsou tyhle kousky shnilé?“ zeptala se mě Tereza. Zatřepal jsem zamítavě hlavou, což ji uklidnilo. Otevřel jsem okno, abychom pocítili dotek chladu a reality, a přivolal jsem psy. Vymrzlí z venku se nechali rádi mazlit a hladit. Bylo to svěže příjemné. Po chvíli se ale Tereze zdálo, jako by psi vstoupili do jejího intimního prostoru a doráželi na ni jako muži.

„Je mi to nepříjemné!“ řekla.

Poslal jsem psy pryč. Nechtěl jsem, aby se ani náznakem přiblížila k horortripu. Když se pak podívala z kuchyňského okna, uviděla plot z dřevěných lyží a indiánských totemů, které zářily pestrými barvami.

„Barvy se vznášejí a sedají mi na ruce, jako motýli,“ podivovala se Tereza. „Oslnivé, zlaté barvy veškerenstva.“

Mezi tím, co se jimi kochala, jsem napustil vanu a vysypal do ní všechno ovoce a zeleninu z mrazáku.

Jakmile ve vaně pluly jahody, krájená jablka, kolečka pomerančů a citronů, rotující zelený hrášek, borůvky a kostky mrkví, nalil jsem červené víno do sklenic, zapálil si doutník a vyzval Terezu, aby vstoupila do lázně jako první.

„Takovéto poleženíčko je obzvláště příjemné a voňavé,“ pochvalovala si romantickou koupel, přičemž z kamenů, které tvoří obložení nad vanou, její intelekt utvářel hlavy mayských válečníků.

Drahnou dobu jsme se rochnili v teploučké vodičce. Ovocem a zeleninou jsem rytmicky omýval její tělo, jež spočívalo měkce na mém. Rozmázl jsem jí na břiše borůvky, potíral prsa pomerančem a Tereza vrněla jako kočka. Oběma se nám sexy lázeň líbila. Takhle bych si představoval život věčný. Jenže i každý doutník má svůj konec, a tak jsme po čase vypluli z lůna sympaticky hluboké vany.

Na západ slunce Tereza čekala v patře, zatímco já jí ke spokojenému kochání přinášel z přízemí bytelnou židli.

„Aspoň si vychutnáš z potalovské terasy okouzlující západ slunce. Dnes je přímo úchvatný. Vypadá to na rajské červánky.“

Tereza nechápala, jak můžu mít západ slunce dole a pak utíkat nahoru se židlí a spatřit jej ještě jednou nahoře. Usoudila, že jde o inspiraci Malým princem, kde na jedné malé planetě bylo možné vidět západ slunce stále jen proto, že si pozorovatel posunoval židli. Křeslo, které jsem přinesl, se Tereze zdálo strašlivě těžké a nedokázala pochopit, jak jsem ho mohl vynést až do patra. Když jsem jí doporučil, aby nic neřešila a raději si všeho užívala, přišlo jí to trapné a čistě subjektivně vycítila z mé odpovědi výčitku, že má zůstat nad věcí.

„Mnohokrát se mi stalo, že jsem na něco ukazovala, chtěla ti to sdělit, ale obrazy byly příliš rychlé na to, abych je vylíčila. Občas jsem měla i dojem, že se směješ mé neschopnosti se vyjádřit a popsat, co zažívám.“

„To byly jen tvoje iluze, pusinko. Nenech se ničím rušit a dívej se, jak končí den.“

Seběhl jsem do kuchyně a osmažil na pánvi maso, které krásně provonělo celý dům, a donesl ho Tereze nahoru k dohasínajícímu západu.

„Jak ti masíčko chutná? Je dobré?“ usmál jsem se na svého miláčka.

„Chutě nedokážu popsat, spíš cítím strukturu. Každé sousto mi prochází jícnem, jako by nebylo rozkousané, a jícen se musí roztáhnout do celého těla.“

Chápavě jsem ji pohladil po vlasech.

„Zřejmě se začínám vracet, už poznávám, kde jsem.“

Přechod byl ale velmi pozvolný. Pozorovala na parapetu kytku s listy na dlouhých, tenkých stoncích. Kytka neustále tancovala a tancovala. Vydržela ji sledovat velmi dlouho, i když vlastně nevěděla jak dlouho, čas ještě nevnímala běžným způsobem.